Zážitky a reakce týmů


Tým "Pralinky zvlášť" napsal:


SENDVIČ 2008

Náš boj s Emmou aneb Jak jsme nebyli proudoví

Občas se nám stane, že se na nás sesype všechno, co se sesypat může. Myslel jsem, že zlatým písmem do dějin Pralinek zvlášť se v tomto ohledu zapíše kvalifikace na Tmou 7 v Hradci Králové a na svitavském nádraží. Ošklivě jsem se zmýlil. Na přelomu února a března 2008 nebyl nikdo z Pralinek zvlášť na cestách, takže jsme se rozhodli poprvé hrát Sendvič nejen pod vlastním jménem, nýbrž i v kompletní tradiční sestavě. Pozdním termínem konání vyhladovělé dešifrátorské mozky se těšily na krátké odpočinkové šifrovací odpoledne jako pěkné zahájení nové šifrovací sezóny. To nám ale nebylo přáno. A jakkoli to vypadá neuvěřitelně, i Sendvič se může stát noční terénní šifrovačkou s fyzicky i orientačně náročnými přesuny. A i za těchto podmínek se dá vyhrát.
Ale popořádku. Už dopředu jsme se dohodli, že budeme luštit všichni společně a že se sejdeme v Poličce. První komplikace nastává týden před hrou. Trhám si vazy v noze, dostávám sádru a berle. Tím se rozhoduje, že nebudeme řešit u Pepy, ale u mne. Místo v restauraci, kde bychom se měli sejít před luštěním na obědě zamlouvám hodně blízko a důsledně připravuji vybavení ve svém pokoji k tomu, aby bylo na Sendvič všechno připraveno.
1. března ráno vstávám a sleduji dění za oknem. Vítr sílí, vzduchem poletují větve, leje jako z konve. Okolo jedenácté má dorazit do Poličky královéhradecká sekce. Alča a Martin vlakem z Hradce Králové, Petr autem z Brna. Už od desíti jsme trvale bez elektřiny. Abychom si užili elektřiny alespoň z povzdálí, přichází okolo tři čtvrtě na jedenáct opravdová nefalšovaná bouře. Je skoro tma, zato vichr i déšť ještě zesílí a blesk stíhá blesk. Takže jsme se seznámili se slečnou, která nám bude dělat průvodkyni po celý zbytek dne. Orkán Emma.
Královéhradecká sekce nakonec přijíždí, a to načas. Jen chvilku po té, co největší nápor bouře poleví. Chvíli po poledni přijíždí i Pepa s Helou a přivážejí poslední potřebné věci. Do restaurace jedeme auty. Nějak si v tom vichru netroufám na skákání o berlích a k tomu mám neblahé tušení, že auta ještě budeme potřebovat.
Vítá nás posmutnělý vrchní v temné a zcela prázdné restauraci krčící rameny s tím, že jediná vařená věc, kterou můžeme dostat, je pivo. Vichr je sice stále silný, ale v tuto chvíli neprší, dokonce svítí sluníčko, takže to vypadá natolik optimisticky, že zasedáme s tím, že se to spraví. Vesele se bavíme, bojíme se toho, že Sendvič budeme luštit hladoví, a trochu je nám líto organizátorů, protože je čím dál zjevnější, že Emma bude mít dost síly učinit ze Sendviče dost neregulérní soutěž. Když asi po půl hodině proud naskočí, odměňujeme jej hlasitým aplausem a spěšně objednáváme. Nakonec odcházíme okolo druhé hodiny sytí, avšak s varovnou zprávou. Na severu Poličky, kde bydlím já, proud od desíti hodin stále nejde.
A tak ještě cestou dokupujeme poslední zásoby a přijíždíme ke mně domů. Za chviličku bude půl třetí a já tisknu vypínač. Chodba zůstává temná. Proud nejde už víc než čtyři hodiny a vyhlašuji operaci Kulový blesk. Všechno, co jsme sem nanosili zase odnosit, odvézt všechno, co nám může být k užitku a urychleně se přesunout k Pepovi na jih města, kde proud sice přerušovaně, ale přeci jen jde. Bezmocně jsem seděl, sledoval mumraj kolem sebe, šermoval kolem sebe berlemi, ukazuje, kde co mám, a volal „na Bělehrad“!
Za chvilku jsme u Pepy. Proud jde, máme čas akorát tak na to, aby se popřemísťovala výpočetní technika, nainstaloval ovladač k mé přivezené tiskárně, uvařil se čaj a já s jazykem na vestě vyskákal o berlích do Pepova třetího patra bez výtahu. Leje ze mě jako z vola.
Jsou tři hodiny a Sendvič začíná. Všichni sedí na svých místech, nikdo v tom zmatku neví, kde co je. Máme čaj a pralinky zvlášť. Dva Gregorovic počítače běží a tiskárny tisknou. Jdeme na to.
Ze začátku nám to jde pomalu vinou počátečního všeobecného zmatku. První řešení hlásím já. Binární růžici v 15:20. Okamžitě je mi jasné, co s tím, jenom zjištění jak je to přesně mi zbytečně dlouho trvá a zbytečně dlouho si ověřuju správnost, jako bych nevěděl, že je potřeba trochu riskovat. Takže až 11. odpověď.
Ostatní se hromadně věnují Prvním myšlenkám, protože je to hravé. Mají to celkem slušně popsané, jenom nahoře jim to nějak hapruje. Když dodělám Binární růžici, jdu jim pomoci. Poté, co Petr s lupou odhalí, že to nahoře je upír, tak já dodávám Karpaty a už vypisujeme. Pak ještě štít opravujeme na ochranu, a přestože máme místo topinky semínko a místo internetu síť, modrotisk je na světě. Je 15:26 a zadáváme 23. odpověď.
A pak dlouho nic. Věnujeme se hlavně Námořníkovu pásmu, protože se před námi tak hezky odkrývá. Brzy pochopíme, že čísla na obrázcích a v popiscích opravdu souhlasí, celkem zdárně odhalujeme jednotlivé lokality a víme, že máme určovat časová pásma. Bohužel různé zdroje mluví různě, takže máme leckde více variant, kam přesně která lokalita patří. I tak je ale naše hledání předem marné. O existenci standardního písmenného označení nikdo nevěděl, náhodou jej nenalezl a vzhledem k tomu, jak divně je rozvrženo, jej nikdo nedokázal rekonstruovat. A přestože jsme převáděli časová pásma na písmena několika různými způsoby, vzhledem ke krkolomnosti tajenky nebyla šance ani na to, ji vykoukat.
A tak se vzrůstající panikou, jak nám to nejde, beru do rukou Divné blues, abych se na něj podíval jiným způsobem než na začátku, kdy jsem jej záhy odložil. Snad si něčeho všimnu. A všímám si. Normálním písmem psáno je v každém řádku 11 písmen. Pepa hnedle přidává, že je 11 řádků, no tak to tedy zapíšu do tabulky a už v půlce hlásím kleptománii. 67. odpověď ale nevěští nic dobrého. Je 15:51.
Naštěstí v tu chvíli zaboduje taky Martin, když nalezne cestu Bludištěm, kterou zadáváme jako 125. v 15:55.
Máme čtyři úlohy ze šesti a začíná druhá sada. Snažím se ještě přijít na Královskou procházku, ale jdu na to moc vědecky. Proto se úkolu chopí Pepa, aby se podíval, že tam je Ň, a tak dlouho zkoumal okolní písmena, až nalezl zbraň. Pak už to šlo celkem rychle a snadno kolektivně dohledávat, a když máme z té cesty asi dvě třetiny, indicie mi docvakávají a zadáváme knihu. Je 16:12 a je to 96. odpověď.
To už se ale zdárně pracuje na druhé sadě a jako první podléhá Křižovatka. S mírnou dopomocí googlu v závěru se tandem Pepa a Petr věnují rozpoznávání obrázků a já vepisuju do křížovky. Čas 16:17 a 26. odpověď.
V mezičasech mezi předchozím řešením už jsem měl nalezené některé údaje ke Stromu v nestandardní notaci. Takových pauz jsem měl vícero, neboť jsem vždycky něco neměl po ruce a jako kripl jsem vždycky musel čekat, až mi to někdo podá. Takže jsem měl dopočítané zlomky a vyhledanou německou stránku o tom biskupovi. Co s tím dál, jsem nevěděl. Na to přišla až Alča, když si vypsala ta jména. Takže co s tím dál už byla rutina, které se chopil Petr a v 16:29 jsme jako 16. zadávali fíkovník.
Vzal jsem si do ruky také Rozličné indicie, které se povalovaly opodál, aby mne okamžitě napadlo, co znamená pusa a dotyčné prezidenty jsem našel. Vzkázal jsem do sousední místnosti, kde, jak jsem věřil, se tomu někdo věnoval, že tahle indicie je Bush, aby po nějaké chvíli přiběhl někdo zpátky s tím, že to ostatní je taky Bush. Takže zadáváme jako 37. v 16:32. Nějak se rozjíždíme.
A tak jsme se na chvilku zadrhli. Jak úlohy ubývají, čím dál hromadněji se věnujeme Bojovnému národu. Je nám jasné, že půjde o šíření něčeho biologického a popleteni šířením pomocí zvířat, zadáváme v jednu chvíli jako totální výstřel do tmy klíště. Jinak se snažím prosazovat myšlenku, že vzhledem k velké závislosti na klimatu a roztříštěnosti areálu půjde určitě o rostlinu, ale i tak je tam indicií, které by umožnili odhalit, kterou, žalostně málo. Pár dalších náhodných pokusů se nepotvrzuje, takže Bojovný národ zůstává definitivně nevyřešen.
A tak poslední, co jsme nakonec ještě udolali, byla Slohovka. Alča, sedíc tiše v koutku, našla všechny chyby s tím, že jsou všechny posunem o jedna a i mezera je znak. Když s tím za mnou přišla, přišel jsem na to, že se navíc neopakují a tvoří kruh. Tak je všechny vypisuju, což k ničemu nevede. Po několika marných pokusech s tou řadou slov něco udělat mi Alča opět bere zadání a za chvilku ukazuje grafické řešení. V 16:49 zadáváme 28. odpověď a dostáváme se tak na 5. průběžné místo, což je celkem příznivá informace vzhledem k nemastnému neslanému začátku. Vydrží nám až do poločasu.
O pauze se cpeme sendviči a pralinkami zvlášť a máme celkem radost z toho, jak se nám to nakonec povedlo. Těšíme se na druhý poločas a nemáme radost z toho, že dvě družstva mají náskok jedné úlohy. Slečna Emma se na druhý poločas těší taky, ale to my ještě nevíme.
Třetí sadu zahajuji já bleskovým vyřešením Rozboru věty, na který odpovídáme 1. v 18:07. Co na tom taky vymýšlet, když to mělo kompletní návod, že?
Pak se ke mně nějakým způsobem dostávají nůžky, čehož využívám ke stříhání Rhombicosidodecahedronu, což je šílený opruz a pořád nějak dumám, zda by to nešlo bez toho. V jednu chvíli na tom začneme spolupracovat s Pepou, ten pak ale někam odchází a já, vzhledem k tomu, že jej nemohu následovat, Rhombicosidodecahedron odkládám. Ono to vůbec hlavně v tom druhém poločase vypadalo tak, že jsem pořád jen seděl a obtěžoval ostatní zoufalým voláním: „Dejte mi nějaký zadání!“ nebo: „Né , to mi neberte!“ či: „Podejte mi tužku (nůžky, lepidlo, berle, sendvič, čokoládu, rum, …)!“ Nic si nepodám, nikam nedojdu.
A tak, maje v rukou stále nůžky, vrhám se do stříhání Obrazců. Když ale během stříhání začínám vidět, co se s tím asi bude dělat, usuzuji, že bude lepší to z toho vykoukat. A tak zadáváme postel v 18:21 jako 22.
Záhy Alča přináší hotovou Dělbu území jenom s tím, že nemůže přijít na to, jak se z toho dostane to výsledné číslo. Vysvětluju jí operaci sčítání a zadáváme v 18:23 jako 7. v pořadí. Ani jsme si nestihli všimnout, že jsme se tímto poprvé dostali na průběžné první místo.
Vykapaný je dalším oříškem, který se snažíme vyřešit. Moravský kras je jasný i z písmen MK a brzy nám dochází, že i to, co jako krápník nevypadá, ve skutečnosti krápník je. Přeci jen jsme tam párkrát byli, takže tento princip odhalujeme. Ale dál to jde ztuha. Nedaří se nám dávat dohromady informace o tom, který krápník je přesně odkud a jak přesně vypadá. Takže se Petr moří nad vyhledavačem a prská. Některé položky totiž nenachází vůbec, některé pro změnu několikrát. Minimum z nich nachází s obrázkem, takže se především soustřeďujeme na to, který je v které jeskyni. A zdá se, že se opakují jen tři. Takže morseovka. Máme to ale takové nedokonalé, tak si vždy kus domýšlíme. Ani s radou ani s rasou však neuspějeme. Takže se začínáme zaobírat myšlenkou, jak jinak by se ještě daly třídit krápníky. A na ten správný i přicházíme.
Mezitím odkudsi přichází Martin nadávající jako špaček, že ten Generátor obrázků byla strašná cypovina, ale že už to má, takže to zadáváme v 18:42 jako 83. odpověď. Tomu ještě předcházelo hledání počítače, na kterém to bude fungovat, protože moje doma stažená Java nám byla vinou Emmy tak trochu k ničemu.
Mezitím Pepa dolepuje Rhombicosidodecahedron a já mu asistuji v čestné funkci podavače lepítek. Pak už to tak nějak má, nikdo se na to neodvažuje sáhnout, aby se to nerozsypalo a Pepa říká, že to bude nějaké složitější, protože při čtení po šipkách vycházejí nesmysly. VICROCNIKPET je zrovna takový nesmysl. Poté co jej ujišťuju, že není, nachází i správnou tajenku a vrchní vyhledavatel Petr hlásí, že je to normální osmistěn. Máme to tam i s obrázkem a popsané jako oktaedr, tak hbitě zadáváme. Špatně! No jasně, latinsky se to určitě nebude psát s „k“. Takže octaedr! Zase špatně? No jo, ono to bude asi nějak jako octaedros, ale jak to ověřit? Zvlášť když najednou přestal jít proud a ocitli jsme se v naprosté tmě, bez internetu a počítačů? A bylo vidět, jak důležité je být proudový.
V tu chvíli vyniklo naplno, co se děje venku. Když ztichli stroje i lidé, bylo slyšet bičování deště do oken a jinak hučení a burácení, jako by okolo projížděl rychlík. Ve tmě za oknem občas probleskovaly různé neidentifikovatelné létající předměty. Vypadalo to, že je zle. Postupně se z různých koutů začaly objevovat čelovky a jiné svítilny a daly jsme i dohromady tu správnou odpověď na Rhombicosidodecahedron. Naštěstí již dříve někdo vyhledával tohle šílené slovo, takže mu docvakla i jeho slovotvorba. V tu chvíli nám to znělo i dostatečně latinsky. Jenže to nebylo kam zadat.
Proud zase naskočil. Pouštíme tedy počítač. Chvíli trvá, než naběhne, pak pouštíme prohlížeč, nabíhá Seznam s nejčerstvější zprávou Milion lidí bez proudu a v tu chvíli jsme bez něj znovu. To už se ale Martinovi podařilo připojit šíleně pomalým telefonickým připojením na svůj záložní notebook, takže se nám v 18:54 daří zadat 37. odpověď. A nikdo neví, jak dlouho s tímto náhradním připojením vydržíme. Ten největší problém nás ale ještě čeká. Tím, že nemáme k dispozici PC, nemáme k dispozici ani tiskárnu. A za chvíli začíná čtvrtá sada. Půjde to bez ní?
Proud ještě několikrát naskočí a zase spadne. Venku je čím dál hůř a vůbec z toho nemám dobrý pocit. Tuše správný princip, se stále snažím dořešit Vykapaný. Nejde to. Správných informací máme málo. a jakékoli vyhledávání na internetu je už zcela nemožné a až do konce Sendviče zůstane.
Nakonec při jedné světlé chvilce naběhne zadání čtvrté sady. Bylo to asi 6 minut po sedmé, ale bylo. Zatímco je zadání odesíláno na tiskárnu, ostatní jej rychle opisují. Zmocňuje se nás panika. Chceme to zadání mít stůj co stůj. Nějakou dobrou duši, která nám to někam nadatluje, už vždycky seženeme. Zadání se vytisklo a v zápětí se ocitáme opět ve tmě. Pak proud naběhne ještě jednou, ale několikrát řádně nevypnutý počítač už se nechce rozejít. Okolo čtvrt na osm se noříme do tmy definitivně a na trvalo. Emma se nás pokouší udolat.
O to víc cítíme, že se nedáme. A tak hned, jak se začne objevovat zadání, řeším Barvy. Zadáváme je hned v 19:06 jako 9. v pořadí.
V těch několika minutách, kdy nám Emma ještě dopřeje vyhledat si názvy na internetu, rychle dořešíme ještě Latinskou jako 8. v 19:09. Celý zbytek už děláme za větší či menší tmy. A já jako nepohyblivý jedinec to mám opravdu těžké. Občas se stane, že se všichni nastěhují do jiné místnosti a já několik minut luštím za podmínek, kdy nejsilnějším zdrojem světla jsou oči Gregorovic kocoura. To když se ze zmateně pobíhajících Pralinek zvlášť zrovna nikdo nenachází v téže místnosti jako já.
V tuto dobu mi přicházejí zprávy, že u mne doma naopak proud stále jde. Zcela vážně navrhuji urychlený přesun tam. Nakonec ale shledáváme, že je to blbost, protože v té tmě při dvou bludičkách bychom se asi ani nebyli schopni sbalit a bezpečně odejít, navíc mne by s největší pravděpodobností museli odnést, aby bylo možné takovýto přesun zvládnout v rozumném čase. Navíc Alča se při pohledu na neidentifikovatelné létající objekty za oknem a neskutečnou tmu, do níž se zahalilo celé město, docela nefalšovaně bojí vystrčit nos. A tak pokračujeme v luštění u Pepy s naprosto minimálními zdroji světla a s připojením, se kterým každé kliknutí znamená minutu čekání, o kterém nikdo neví, jak dlouho ještě vydrží fungovat, a které neumožňuje víc než odevzdávat odpovědi.
Za svitu jedné mrzácké baterky do kousku papíru se nám pak v 19:18 kolektivním snažením podaří odhalit jako 22. Kdo přežil a zadat to pomocí Martinova notebooku.
Jak jen se to podaří, ověřujeme, že řešení Mlhy tentokrát opravdu není kód. Ale už v tu chvíli nadhazuju myšlenku, že by mohlo jít o skrývačky, ale boj o zdroje světla je natolik lítý, že ještě nějakou dobu potrvá, než se mi to znovu podaří ověřit.
K vyřešení nám zbývá Vykapaný, Kontrola pravopisu a Mlha. Jedinou úlohu Vykapaný máme celkem slušně rozpracovanou, tak se k ní soustavně vracíme. Cítíme potřebu vyhledávat další informace, ale není jak. Když se rozhodneme pro jistotu do toho zapojit někoho zvenčí, zvedáme telefon a ejhle: „Vyhledává síť“. Nikam se nedovoláme, Emma odrovnala i vysílače. Brzy se sice ukazuje, že jen jednoho operátora, ale to už se naše plány změnily. Když vyřadila jednoho operátora, může vyřadit i druhého a přijdeme i o to připojení, které nám ještě zbývá.
Chvilku po půl osmé dostávám do rukou zpět Mlhu, abych při systematickém hledání skrývaček našel skrývačky a v 19:32 zadáváme 28. správnou odpověď na Mlhu.
Panika narůstá, víme, že jsme hodně vepředu, ale zároveň jsme si vědomi toho, že každá minuta ve hře může být naše poslední. Emma útočí, jak může. A tak se daří výborný kousek. Ze zadání Kontroly pravopisu vyškrtáváme tématické skupiny Slovensko a zvířátka. Pořád nám ještě připadá, že by tam měla být ještě nějaká další. Marně se snažíme sehnat text druhé sloky slovenské hymny. Tušíme, že se tam použije. A Pepa hlásí předpokládaný princip. Vyškrtají se tématické skupiny a co zbude, dá smysluplný text. Zní to rozumně a je to tak to jediné, co jsme schopni ve svých podmínkách dělat. No jo, ale proč se to jmenuje Kontrola pravopisu? No přece proto, že to musí vycházet mluvnicky správně. A tak z nepoužitých slov vybíráme taková, z nichž se složí smysluplný text. A tak nějak to jde. Nakonec opustíme myšlenku na tématickou skupinu zvířátka a s mezitajenkou „zvíře, jehož jméno odráží výrobek včel“ volám na Martina. Rychle zkus zadat medvěd, dokud to jde. Byla to 13. správná odpověď.
Vyšvihli jsme se do vedení a následovalo čekání na Godota. Ještě jsme se sice snažili dořešit Vykapaný, ale v našich podmínkách jsme neměli moc šancí na úspěch. Vyhledávat informace o krápnících bylo prostě zcela nemožné. Museli jsme si vystačit z poznámkami, které se pořídily už před hodinou. A tak přestože jsme princip pochopili, mohli jsme na to jít jedině cestou odhadování, jak by který konkrétní krápník tak asi mohl vypadat. A tento postup nás dovedl k poslednímu výstřelu do okolní tmy, kterým byla v 19:46 síra. Prostě jsme si tak nějak neuměli představit krápník v podobě letícího bažanta. Naše představivost se zmýlila v jediném bodě. Škoda. Naše vítězství mohlo být přesvědčivější, s náskokem jedné úlohy a nikoli třinácti minut.
Ještě nějakou dobu trvalo, než jsme se dozvěděli to, v co jsme tak trochu doufali. Vyhráli jsme Sendvič. Poprvé jsme vyhráli něco opravdu velkého, poprvé jsme něco vyhráli v kompletní sestavě. A měli jsme z toho ohromnou radost. Už pro ten pocit, že tohle vítězství jsme si zasloužili mnohem víc, než kterýkoli z našich předchozích úspěchů. Už pro ten pocit, že jsme překonali onačejšího protivníka, než jen 860 cizích hráčů.
Balení a přesun o berlích do auta a pak ke mně domů se nakonec odehrál opravdu za naprosté tmy. Alča si dal trochu rumu, tak to nakonec taky zvládla. A když za námi bezpečně zaklaply dveře tak jsme si ještě v rámci oslav velkého vítězství neodpustili na Emmu zakřičet: „To je všechno, co umíš?“

SvPZ

Zpět na zápisky    -   Vizitka týmu